LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem před drahnými léty v recenzi na album „Made In Hell“ hovořil v souvislosti s tehdejší staronovou sestavou jeho protagonisty o „black´n´rollu“, jistě jsem netušil, nakolik se moje pisatelské schopnosti jednou ukážou být také věšteckými. Faktem nicméně rovněž je, že samotný TÖRR mi to docela ulehčil – od zmíněného alba se totiž v nahrávacím studiu ne a ne najít a na obou řadových titulech, které od té doby povil („Törritorium“ z r. 2006 a „Tempus Fugit“ z r. 2011), se svojí produkcí k podobnému závěru vysloveně vybízí.
Na sklonku loňského roku pak v poměrné tichosti vydala trojice Hereš – Bartoš – Sladký (rovněž loňská epizoda s druhým kytaristou Radkem Krocem neměla, tak jako jiné pokusy o TÖRR ve čtvero obsazení, dlouhého trvání) po pěti létech nové album a jeho pojmenováním to celé pěkně shrnula a uzavřela. „Black´n´roll“ totiž rovná se black´n´roll (i když tentokráte pořádně načichlý thrashem) s visačkou legendy českého metalu, o jehož úrovni, jak jsem už poznamenal, se už nějaký ten čas mohou vést sáhodlouhé disputace.
Přesto si však dovolím nové album, jehož do kopru předem posílá naprosto tragický obal, mlčky (ale o to výrazněji) žalující nedostatek finančních prostředků při jeho realizaci, úplně neshodit. Poprvé po dlouhé době mám totiž pocit, že nová produkce TÖRRu má svůj smysl, i když je samozřejmě vedena v přísně najetém autorském duchu páně Herešovy kytary a jeho nezaměnitelných riffů. Díky tomu s sebou nese pořádnou porci nadupaných skladeb, jež tentokráte mají své kouzlo, což je situace s tou z obou předešlých alb naprosto nesrovnatelná, protože zatímco tam všude si kapela musela vystačit maximálně tak s třemi až čtyřmi zvučnějšími kousky, tady je situace daleko růžovější (tedy lze-li tak přirovnávat u něčeho jako je metal, ehm).
Slušně to rozbalí hned úvodní „Krajina snů“, pěkně po törrovsku svištící nenápadným thrashovým tempem a gradující v důrazném, nijak komplikovaném refrénu. Podstatnější věci však přicházejí s následující položkou – „Hombre“ je zvučný metalový kus, který potěší zejména svou náladou a poměrně originálním textovým nápadem. Podobně efektní je i „Údolí nářků“, v němž se navíc poprvé ujme mikrofonu i Honza „Bart“ Bartoš a TÖRRu to hned vlije další krev do žil. Po utahaném a trochu zbytečném „Proroctví“ se následně spustí mistrovský odpich „Mr. dat“, jenž se může pochlubit opravdu poctivým kusem thrashe, a „Už dost“, pěkným melodickým sólem vymalovaná pecka, tentokráte navrch s hostujícím Protheusem z DYMYTRY.
Navzdory tomu, že se takto dostáváme do poloviny celého alba, jeho vrcholy máme ještě stále před sebou. Prvním z nich je „Chceme ven“, skladba, kterou napsal i zazpíval Bart, a zřejmě proto zní skutečně přesvědčivě, podobně jako později „In Nomine Ira“. Tenhle kus je rovněž výsledkem jeho práce a podle mého názoru albu jako celku definitivně panuje. Napsaný v duchu té nejlepší törrovské tradice s krátkou předehrou, podaný procítěně, jak to jen jeho thrashové tempo dovoluje, a s téměř mrazivým tahem na bránu.
Zbývající skladby alba už poté jen postupují ve stopách ve svých předchůdkyň – buď jsou jen do počtu („Strach“) anebo naopak rozšiřují již tak bohatý výčet povedených položek („Iluze“, „Svět jiných“ a mistrně zamyšlený závěr v podobě „Jen si přej“). Dohromady, jak už jsem naznačil, mi z toho vychází velmi solidní nahrávka, jíž podobnou diskografie TÖRRu, pokud už nechtěla být jen smutným panoptikem někdejší slávy, potřebovala jako sůl. A hned je na ní veselejší pohled, jen co je pravda, takový, co vás zrovna vybízí, abyste na tenhle čerstvě oprášený a přelakovaný archaický kousek vyrazili také někam do nejbližšího klubu. Do starého železa totiž nakonec přece jen stále nepatří.
„Black´n´rollem“ TÖRR oprášil a přelakoval svoji pozdní diskografii, takže je na ní už zase veselejší pohled.
7 / 10
Ota Hereš
- kytara, zpěv
Honza "Bart" Bartoš
- baskytara, zpěv
Radek Sladký
- bicí
1. Krajina snů
2. Hombre
3. Údolí nářků
4. Proroctví
5. Mr. dat
6. Už dost
7. Chceme ven
8. Iluze
9. In Nomine Ira
10. Strach
11. Svět jiných
12. Jen si přej
Inkvizitörr (2021)
Black´n´roll (2016)
Tempus Fugit (2011)
Inferno Nocturno (Live) (2010)
Törritorium (2006)
Inkubátörr (kompilace) (2006)
Made In Hell (2003)
Tanec svatýho Víta (2000)
Gallery (kompilace) (1999)
Live (1997)
Morituri Te Salutant (1996)
Kladivo na čarodějnice (1993)
Chcípni o kus dál (1992)
Institut klinické smrti (1991)
Armageddon (1990)
ale jo, Otu mám rád, Törr také a přístup je fajn old-school. Legenda pořád žije, i když zrovna tahle deska jaksi postrádá atmošku, a to nejen prvních Torrů, ale i třeba takové desky Made in hell. Zároveň postrádám riffovací prdy typu ''Osud'' nebo ''Vnitřní hlas''. Stejně tak zasmušelou a hustou záležitost, jakou byla např. Přes propast času'' rovněž nenacházím. Třeba to vyjde lépe příště, pokud nějaké bude
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.